Liška obecná
(Vulpes vulpes) Liška získala pověst chytrého, někdy i vychytralého zvířete a takto také vystupuje v mnoha literárních dílech, zajímavé je, že se tak děje v mnoha kulturách.
V eskymáckých mýtech vystupuje hned v mýtu o stvoření světa, kde chce ponechat vládu tmy, v tom jí zabrání zajíc, někdy havran.
Pravděpodobně nejstarším literárním dílem, kde vystupuje liška, je sumerský mýtus Enki a Ninchursanga. Již v tomto mýtu je liška považována za chytrou, proto je požádána bohem Enlilem, aby našla a přivedla uraženou bohyni Ninchursangu, což liška provede.
V Řecku se v literatuře liška objevuje např. v Ezopových bajkách hned několikrát, ačkoliv zde není vždy ten, kdo někoho přechytračí, ale někdy je i ona přechytračena.
Liščí moudrost naznačuje i latinské přísloví „Vulpes non iterum capitur laqueo“, které se překládá jako „Liška se nedá chytit dvakrát“. Antického původu jsou i rčení jako "Každá liška svůj ocas chválí" nebo "Liška neprchá tam, kam mrskne ocasem."
Ve středověku byla liška poměrně populární zvíře, o čemž svědčí i fakt, že pronikla do heraldiky, na štítu měli lišku např. vladykové z Úloha. Mezi nejpopulárnější díla středověké literatury patří také starofrancouzský satirický Roman de Renard, neboli Román o lišákovi, na jehož motivy napsal později J. W. Goethe známou poemu Ferina lišák. Popularitu lišky dokazuje i fakt, že se stala jedním z atributů svatého Bonifáce.
V období renesance a baroka dosáhl velké popularity lov lišek, a to norováním, ale později i formou parforsního honu (jeho dědictvím je známá anglická štvanice na lišku). Lišky byly v 16.-18.. století zneužívány k surové zábavě zvané vyhazování lišek nebo eufemisticky liščí tanec, při níž byly lišky (nebo i kočky, králíci a jiná zvířata) vyhazovány do vzduchu jakýmisi švihadly, přičemž se obvykle při pádu zabily nebo vážně zranily. Je téměř neuvěřitelné, že se jednalo o oblíbenou součást dobových loveckých plesů, které se účastnily i dámy. Zvláštním milovníkem lišíčích tanců byl saský kurfiřt August Silný.
V novověku liška vystupuje v mnoha pohádkách (např. O chytré kmotře lišce, O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, atp. ), zároveň se dostala do znaků a log firem a nakonec i do názvů vojenských operací a přezdívek vojenských velitelů. Přezdívka odkazující na lišku u válečných velitelů je nejčastěji přidělována zkušeným válečníkům, kteří dovedně využívají lsti a kladení různých pastí k poražení silnějšího protivníka. Příkladem může být maršál Rommel, známý jako Liška pouště.
Ve snáři lze najít hned několik lišek a vysvětlení, co to znamená, častá jsou vysvětlení, která nějak souvisí se sexualitou nebo s úspěchem.
V čínské, japonské, vietnamské a korejské mytologii se objevuje liška jako démonická bytost, která na sebe může brát lidskou podobu, nejčastěji krásné mladé dívky. Tato bytost se čínsky nazývá chu li ťin, japonsky kitsune, korejsky kumiho a vietnamsky cửu vĩ hồ. Podle tradice může taková liščí čarodějka sát lidem krev nebo životní energii čchi, ale v některých případech může naopak člověku pomoci. Největší moc má mít liška s devíti ocasy. Podle legendy Feng šen jan ji byla devítiocasá nebeská liška pravou podobou poslední královny čínské dynastie Šang jménem Ta ťi. Tato královna v čínské tradici neblaze proslula svou krutostí, nemravností a čarodějnictvím. Rovněž kniha Zkazky o šesteru cest osudu od Pchu Sung - linga, žijícího v 17. století, vypráví mnoho povídek o liščích čarodějkách.
V šintoismu je liška průvodkyní a atributem kami plodnosti Inari. Z těchto důvodů se s liškou setkáváme i v moderních anime a jiných japonských filmech ( např. Kurosawův film Sny). Liščí čarodějky se objevují i v některých románech žánru fantasy nebo v horrorech.
Číslo fotografie: 64
Kategorie: Česko
Zobrazeno: 26138 ×
